Guido Adler

          Guido Adler je významnou osobností evropské a světové hudební vědy, jejíž osudy začínají v Ivančicích. Narodil se tu 1. listopadu 1855 v rodině praktického lékaře. Jeho otec, MUDr. Joachim Adler, zemřel v roce 1856, tedy nedlouho po Guidově narození, a je pochován na židovském hřbitově v Ivančicích.
          Ze života rodiny se v Ivančicích zachovalo několik vzpomínek. Sám Guido napsal, že otec byl vážený a oblíbený lékař, jeden z tehdejších průkopníků homeopatie. Po smrti otce se matka se šesti nezaopatřenými dětmi odstěhovala do Jihlavy, ne však na dlouho. V roce 1864 přesídlila do Vídně a devítiletý Guido, projevující hudební nadání, začal navštěvovat Akademické gymnázium a od roku 1868 vídeňskou konzervatoř, kde se mu dostalo důkladného hudebního vzdělání od vynikajících hudebníků a skladatelů tehdejší doby. Dráha výkonného hudebníka však Adlera zřejmě nelákala. Po maturitě v roce 1873 se zapsal na práva, studium ukončil v roce 1878 získáním diplomu a doktorského titulu. Přesto jeho zájem o hudbu neopadl. Již za dob právnických studií se stal jedním ze zakladatelů Akademické společnosti Richarda Wagnera (Akademischer Wagnerverein) a v sezoně 1875-76 dokonce připravil přednáškový cyklus k Wagnerově tetralogii Prsten Nibelungů. Po krátké epizodě opustil Guido Adler právnickou kariéru a začal se plně věnovat hudbě, avšak jako předmětu historickému a teoretickému.
          Učitelem, rádcem a podporovatelem mu byl první profesor dějin hudby na vídeňské univerzitě, pražský rodák Eduard Hanslick, který, ačkoliv pocházel z německé rodiny, měl hluboký zájem o české dějiny a českou literaturu. Guido Adler se určitě snažil, protože jeho odborná kariéra byla strmá. V roce 1880 získal druhý doktorát filozofie a po dvou letech, jako sedmadvacetiletý, předložil práci Studie zur Geschichte der Harmonie a habilitoval se jako docent vídeňské uruverzity. V roce 1885 byl jmenován mimořádným profesorem dějin hudby na německé univerzitě v Praze. Adler strávil v Praze 13 let a v té době se stal známou a uznávanou osobností ve svém oboru. V roce 1898 odešel zpět do Vídně, aby převzal po svém učiteli Eduardu Hanslickovi ordinát hudební vědy. V této funkci setrval až do roku 1927 a vychoval řadu vynikajících žáků, k nimž náleželi nejen čelní představitelé hudebnho dění meziválečné Evropy, ale také člen zakladatelské generace české hudební vědy, tvůrce hudební vědy na Slovensku, děkan a později rektor Filozofické fakulty Univerzity Komenského Dobroslav Orel.
          Pamětní deska na rodném domě v Ivančicích připomíná, že Guido Adler byl "jeden ze zakladatelů a významných reprezentantů hudební vědy". Výstižnější by jistě bylo "spolutvůrce a budovatel", protože Adlerova zásluha nespočívá jen v zakladatelství, nýbrž v budování a utváření podoby hudební vědy jako moderní vědecké disciplíny, a to jak ve směru koncepčním, tak i ve směru organizačním.
          V roce 1885, tedy v prvním roce svého pražského pobytu, se Adler spojil s dalšími významnými badatelskými osobnostmi Phillipem Spittou a K. F. Chrysanderem a společně začali vydávat odborný časopis Vierteljahrschrift für Musikwissenschaft (Hudební vědecký čtvrtletník). Ten se stal nejen informační platformou nového oboru, ale od jeho názvu se také odvozuje český termín - hudební věda. Nejen tím byl Adlerův počin významný. V úvodní programové stati napsané pod příznačným názvem Umfang, Methode und Ziel Musikwissenschaft (Rozsah, metoda a cíl hudební vědy) Adler nastínil podobu oboru tak, že byl schopen vstřebávat nejen soudobé, ale i budoucí trendy vědeckého bádání; tato podoba zůstává spolehlivým základem hudební vědy až dodnes.
          Od roku 1894 vedl Adler monumentální edici Denkmaler der Tonkunst in Österreich (Památky hudebního umění v Rakousku) a pod jeho vedením vyšlo více než 80 svazků uchovávajících významná díla hudební kultury ze střední Evropy. V roce 1927 stál u zrodu Mezinárodní společnosti pro hudební vědu (Internationale für Musikwissenschaft), která, jako projev úcty, jmenovala Guido Adlera doživotním čestným prezidentem.
          Závěr Adlerova života byl tragický. Po nacistickém záboru Rakouska mu byla zakázána publikační činnost, a ačkoliv byl ušetřen osudu svých židovských spoluobčanů (snad s ohledem na mezinárodní věhlas a pokročilý věk), s bolestí a bezmocností musel přihlížet utrpení své dcery Melanie, jež se tomuto osudu nevyhnula - zemřela v koncentračním táboře. Adler zemřel ve Vídni 15. února 1941. I po smrti se nacisté Adlerovi mstili - zabavili jeho vědecky nesmírně cennou knihovnu, která byla nejen historickým dokumentem, ale také více než symbolickým památníkem Adlerova celoživotního úsilí.