Stručný přehled historie města

          Počátky Ivančic

          Na návrší Rény, v jeho západní části stávalo už v dobách Velké Moravy hradiště, předchůdce dnešních Ivančic. Podle archeologických nálezů bylo hradiště obydleno již v 9. století. Je o něm také písemný doklad. Opevnění zvané Na Ivani s významným tržištěm je známé z darovací listiny ze století jedenáctého, podle které panovník věnoval poplatky z tamních trhů kapitule ve Staré Boleslavi a později klášteru v Opatovicích. Že šlo o Ivančice, dokládá další a mnohem mladší listina markraběte Jana Jindřicha, která téměř po 300 letech potvrzuje platnost starých nároků opatovického kláštera. V seznamu míst odvádějících poplatky je název "Naiuani" nahrazen jménem "Eywanczicz".
          Dvanácté století přineslo tomuto kraji několikerou zkázu z trestných výprav českých knížat proti odbojným vládcům moravských údělů. Tehdy zanikla některá správní střediska, např. Rokytná, zatímco Ivančice si svůj význam zachovaly. můžeme předpokládat, že nejpozději v té době se Ivančice, asi jen tržní ves rozkládaly v místech dnešního města.

          Ivančice městem

          Za markraběte Vladislava Jindřicha (zemřel 1222), bratra českého krále Přemysla Otakara I., se Ivančice staly městem. Jako rok založení města se uvádí 1212, převzatý z kroniky sepsané až v 18. století. Žádný doklad pro tento leptopočet však dnes nemáme.První písemná zpráva je z roku 1221.
          Roku 1304 zničili Ivančice Kumáni. Táhli jako součást vojska rakouského vévody Rudolfa do války proti králi Václavu II. Ivančice vypálili i s kostelem, v němž uhořeli obyvatelé, kteří tam utekli.
          Hlavním zdrojem prosperity Ivančic ve 14. století bylo vinařství. Městský znak s vinařským symbolem - tři poháry ve vidlici pocházejí také z tohoto století. Roku 1382 se poprvé setkáváme s pečetním znamením tří vinařských nádob. Původně šlo spíše o vinařské kádě, později zobrazovali Ivančičtí ve svém znaku tři poháry.
          Roku 1421 se zmocnili Ivančic husité, ale zakrátko je obsadil vévoda Albrecht Rakouský. V říjnu 1424 po Žižkově smrti táhla husitská vojska na Moravu a znovu dobyla Ivančice. Ty pak měly až do roku 1435 husitskou posádku a byly jedním z řady opěrných bodů husitů na Moravě. Po bitvě u Lipan a konsolidaci vztahů volil císař Zikmund mírný přístup k městům v českých zemích. Vláda krále Jiřího z Poděbrad přinesla zásadní změnu v postavení Ivančic. Jiří zastavil královské město i s dalšími statky Jindřichu z Lipé za 3200 kop grošů.

          Vzestup a pád Ivančic

          Šestnácté století poskytlo Ivančicím dosti klidu, aby se staly zámožným městem, a dost tolerance, takže se zde usazovalo mnoho cizinců různých národností i náboženských vyznání. Samostatný areál zde za přízně krumlovské vrchnosti vytvořili čeští bratří a v blízkých Alexovicích bylo sídlo novokřtěnců. Českobratrský sbor byl vybudován na jižním předměstí. S příchodem Jana Blahoslava jako biskupa českobratrského v roce 1558 se stává ivančický sbor duchovním centrem jednoty. Byl sem přenesen ústřední archiv a od roku 1562 i tajná tiskárna. Početná židovská komunita měla svá sídla uvnitř hradeb v severní části vnitřního města. Obživa města se zakládala na vinařství, které mělo po staletí tradici. Také řemeslnické cechy se dostávaly do popředí svým hospodářským významem. Byly to cechy např. kožešnický, punčochářský, pekařský, hrnčířský mydlářský, tkalcovský, obuvnický, krejčovský a další.
          Porážka českého povstání na Bílé hoře r. 1620 a následující třicetiletá válka zničily v Ivančicích vše, co jim dala dosavadní éra hospodářského a kulturního rozvoje. Lichtenštejnové - nová krumlovská vrchnost prováděla rekatolizaci násilným způsobem. Již prvních deset let třicetileté války přivedlo Ivančice na pokraj zkázy. Zrušením výsad se staly Ivančice vesnicí, která byla zcela vydána vrchnostenské libovůli.Další pohroma nastala s příchodem Švédů ve 40. letech. Dostavila se morová epidemie a tak bylo dovršeno vylidnění a zpustnutí domů, vinic a polí. Jestliže byly Ivančice před Bílou horou podle velikosti šestým městem na Moravě, poklesly v 17. století až na osmadvacáté místo. Věhlas a kulturní vklad Ivančic národu byly zapomenuty a toto povědomí zcela vymizelo.

          18. století a národní obrození

          Ivančice v 18. století byly městečkem řemeslníků, kupců a vinařů. Zdatnost řemeslníků se projevovala jejich účastí na trzích v širokém okolí. Jen tak lze vysvětlit, že se v malém městě uživily desítky mistrů ševcovských, kožešnických, hrnčířských a dalších. Zváště hrnčíři měli velkou tradici a vyváželi své zboží až do Rakouska. Upadalo však vinařství. Naproti tomu třešně místní odrůdy zvané Skalka byly velmi ceněné a v polovině 19. století se jich z Ivančic vyváželo ročně přes 250 vozů.
          Zajímavou literární památkou z roku 1752 je poutnický zpěvník Radostná cesta, vydaný pro ivančické poutníky do Maria Zell. Je to vlastně barokní sbírka duchovní poezie, která sloužila i v jiných regionech a vyšla v mnoha vydáních. Autorem textů byl ivančický děkan Černovský, nápěvy skládal učitel Václav Novotný.
          V 19. století byly Ivančice jedním ze středisek národního obrození na Moravě. Jeho nejvýznamnější postavou byl kněz Tomáš Procházka, po němž zůstala patrná stopa v několika generacích uvědomělých občanů. Působením jeho i řady dalších učitelů (Zelníček, Homola, Dudík, Novotný, Charvát) se Ivančice opět staly kulturním střediskem.
          K věhlasu Ivančic přispělo vynikající pěstování speciální zeleniny - chřestu (Asparagus officinalis), ze kterého měli pěstitelé i překupníci značné zisky. Lékárník Worel dodával po dlouhá léta ivančický chřest na císařský dvůr ve Vídni a jeho syn Worel ml. získal za jeho kvalitu r. 1878 titul c.k. dvorního dodavatele chřestu. Ivančický chřest (špargl) byl pojem i za hranicemi. Jeho pěstování upadlo během první poloviny 20. století.


          Také ve 20 století byly Ivančice rodištěm několika významných českých osobností, z nichž nejznámější je asi Vladimír Menšík. Světově nejproslulejším rodákem Ivančic je pak asi Alfons Mucha.