židovská obec

          Těžko lze odhadnout, kdy se první židé usadili v Ivančicích. Pověst z roku 1815 uvádí, "že stáří obce musí obnášet již několik století, nebot první templ, dle jednoho nalezeného kamene, měl být postaven před 859 lety". To by znamenalo rok 956, prokázat tento údaj ale nelze. Jiné údaje, opět nepotvrzené, říkají, že "v 10. století bylo v Ivančicích 157 židovských domů". To by bylo na tehdejší poměry velkoměsto. Musíme si uvědomit, že v té době bylo důležitější hradiště na temeni Rény, které strážilo důležitou obchodní cestu, a v prostoru dnešních Ivančic bylo jen zemědělské zázemí tohoto hradiště a tržiště.
          Po zničení hradiště v roce 1143 nebo 1146 se jeho strategický význam přenesl do údoli, kde již byly prvky budoucího města. V téže době můžeme odhadovat počátky židovské osady, která zaujala severní stranu a stala se součástí města. Při stavbě hradeb byla židovská osada zahrnuta do vnitřní plochy města a zaujímala asi šestinu ohrazené plochy.
          Její význam rostl. V roce 1490 byla sepsána smlouva mezi Vilémem z Pernštejna - vrchním hofmistrem království českého a markrabství moravského - a "Judenmeisterem" Meyerem, židovským rychtářem Čech a Moravy. Na listině bylo podepsáno 9 moravských židů, z toho 5 jich bylo z Ivančic. To potvrzuje význam židovské obce v Ivančicích té doby. V následujícím století přišel hospodářský a kulturní rozkvět. Nicméně důsledky třicetileté války dolehly i na tuto obec, i když ne tak těžce, jako na zbytek města. Židovské náboženství bylo tolerováno a mnozí protestanté raději přestoupili na židovskou víru, aby nemuseli opustit zemi. Přesto i část židovské obce byla válkami zničena a ještě dlouho po uzavření míru byly v obci pusté, neobsazené domy.
          V dalším období, zvláště kolem roku 1727, byly židovské obce a jejich obyvatelé diskriminováni množstvím příkazů podle císařských reskriptů, které nakonec vedly ke zřizování uzavřených ghet, v dnešních ulicích J. Schwarze, J. Vávry a Ve Fortně. Přesto počet židovských obyvatel dále rostl a v roce 1835 dosáhl počtu 877, což predstavovalo téměř 24 % obyvatel Ivančic.
          Rok 1848 znamenal zásadní obrat v občanském, sociálním a náboženském postavení židů. Císařskými patenty jim byla přiznána rovnoprávnost s ostatními obyvateli. Po tomto roce začal pokles počtu židovských obyvatel v městě, protože odcházeli za lepšími životními podmínkami do větších měst, jež jim byla v minulosti zakázána, V roce 1890 bylo v Ivančicích jen 28l židů, pouhých 6% obyvatel města.
          Výsledky první světové války znamenaly dalši zásah do života obcí. Dne 7. února 1919 byla politická část židovské obce sloučena s ivančickou, zatímco náboženská část pokračovala v činnosti.
          Po tomto aktu a po zrušení německé školy, začali rodiče převádět děti do českých škol. Právě ty sehrály v dalším vývoji rozhodujíci úlohu. Na sbližování židovského a českého obyvatelstva měli vliv i židovšti studenti gymnázia a také první čeští vysokoškoláci, kteři se aktivně zapojili do českého kulturnfflo života. Významnou roli sehrála i sportovni činnost v Ivančicích.
          Vystěhovávání židů z Ivančic, kteté započalo po roce 1848, pokračovalo rychlejšim tempem. Ivančice nemohly poskytnout pracovní příležitosti mladým židovským právníkům, lékařům, inženýrům či obchodníkům, a ti se z mésta stěhovali za lepšimi podmínkami. Přesto proces asimilace obyvatel pokračoval a sňatky židovských a českých partnerů byly častějši. Nicméně v roce 1937 nebyla perspektiva židovsko-náboženské skupiny obyvatel velká. Nejmladšim obyvatelem byl tehdy jedenáctiletý chlapec, dále tu byli dva patnáctiletí a všichni ostatní byli starší, přičemž ve skupině nad 60 let bylo 28% obyvatel židovského původu.
          Nástup Hitlera k moci byl varováním, anšlus Rakouska v březnu 1938 už postihl židovské obyvatelstvo v Ivančicich přímo. Skoro každá rodina měla příbuzné v Rakousku a brzy přišli do Ivančic ti, kterým se podařilo uprchnout. Situace se ještě zhoršila ztrátou pohraniči po Mnichovské dohodě. Pro utečence byl v Ivančicích zřízen uprchlický tábor, který se po 15. březnu roku 1939 stal táborem intenačnim; prošlo jim do dubna 1942 801 osob. Heydrichův nástup do Prahy 27. září 1941 měl, mimo jiné, urychlit likvidaci židovského obyvatelstva v Čechách a na Moravě. Od 12. března do 5. dubna byli z Ivančic odvezeni všichni židé s výjimkou těch, kteří žili ve smišeném manželstvi. Transporty sméřovaly přes Brno a Terezín do vyhlazovacích táborů v Polsku. V roce 1937 se k židovskému původu hlásilo v Ivančicích 99 osob, během války jich 80 zahynulo. Přežili pouze ti, kteří odešli do zahraničí, a dále ti, kteří žili ve smíšených manželstvích. Po válce se vrátilo několik mužů, vojáků zahraničních armád, a několik jednotlivců, kteří přežili Terezín. Po krátké době většinou z Ivančic odešli. Židovskou náboženskou obec již nebylo možné obnovit.